Sexta. Rok úmorného studia a strachu z malé maturity, rok zábavy a hledání smyslu života, rok dospívání. Vcelku stručná definice tohoto zdánlivě nezajímavého ročníku gymnázia. Některým by to možná stačilo, naší třídě však nikoliv. Pro nás bude sexta jednoznačně ve znamení vzpomínek na první týden v září… Anglie, země plná starobylých památek, překrásných zahrad, magických míst, zkrátka země nekonečných možností. Do ní se zamilujete na první pohled.

Když jsem se spolužáků ptal, jaký mají pocit z tohoto školního zájezdu, jednoznačně odpověděli - super. Není se čemu divit, takhle nabitý týden jen tak někdo z nás nezažil. Bylo velmi potěšující spatřit místa, o kterých se nám jenom snilo, když jsme je mohli vidět například v učebnici zeměpisu. Po příjemné plavbě trajektem napříč průlivem La Manche jsme se vydali dobýt hlavní město, Londýn. Toto osmimilionové, kosmopolitní centrum skrývalo kromě nepřestávajícího deště také mnoho překrásných památek. Big Ben, Tower Bridge, Tower of London, Trafalgar Square, Buckinghamský palác, Westminster Abbey, Kensingtonský palác. To jsou místa, kde název mluví za vše. Ovšem tím můj výčet nekončí.

Fantastická byla taktéž Da Vinciho „Madona ve skalách“ v Národní galerii. Po projížďce na největším ruském kole London Eye následovaly spletité katakomby londýnského metra, kde pražský občan jen kroutí hlavou. Když už nás Londýn neměl čím nadchnout, vyjeli jsme za jeho hranice. Mystický Stonehenge, univerzitní město Cambridge, osm set let stará katedrála v Salisbury, městečko Winchester a nakonec nultý poledník v londýnské čtvrti Greenwich.

O dokonalost celého týdne se však nepostaral jen kulturní a poznávací program. Velký dík patří naší znalostmi nabité a sympatické průvodkyni, která nám ke každé lokalitě podala mnoho užitečných informací. Poděkovat bych také chtěl našim profesorkám, které měly tu trpělivost pobývat v přítomnosti postpubertální mládeže. Důvodem této exkurze však nebylo jen stmelit kolektiv, získat nové zážitky a prospat kolem třiceti hodin v autobuse. Měli jsme hlavně pochopit, co znamená rčení: „Jiný kraj, jiný mrav.“ Uvědomit si, že jazyková bariera mezi cizími státy se dá snadno odstranit, stačí jen chtít. Těchto pět dní nás naučilo, že nejtěžší ze všeho není anglický jazyk znát, nýbrž ho použít. Povídat si s rodilými Angličany při večeři, naslouchat starým opatrovníkům katedrál či se zeptat, kde se nachází Mc Donald’s. To je ten pravý smysl těchto akcí. Žít naplno i mimo svoji rodnou zem.

Tomáš Kerepecký 8.9. 2008