S večerem 28. 8. t. r. naskákalo bezstarostně takřka padesát studentů Gymnázia Karla Čapka v Dobříši do přistaveného autobusu, Milan a Martina Brabencovi překontrolovali seznam účastníků již 4. ročníku výtvarného projektu a řidič nabral opět po roce směr na italské Lido Adriano. Umělecké vedení zájezdu se - také již tradičně - skládalo z profesorky Anny Vančátové a mníšecké keramičky Zuzky Zápalové. Ten vyjmenovaný pedagogicko-umělecký kvartet jsou fakt zvláštní lidé; manželé Brabencovi kvůli téhle akci rok dopředu vyjednávají ubytování, které musí ovšem splňovat fantastické parametry pro malířskou a keramickou tvorbu všech účastníků zájezdu, nad čímž zástupci cestovních kanceláří nevěřícně kroutí hlavou a pak až do momentu ubytování obě strany trnou očekáváním, jestli to vyjde, jestli se vejde půl stovky mladých nadšenců za slunce i deště se všemi papíry, čtvrtkami, barvami, tužkami, štětci, metrákem keramické hlíny, rydly, nožíky, monografiemi o umění a pizzou a zmrzlinou do přidělených prostor.

Dále je třeba pro tak početnou skupinu předem zajistit návštěvu takových skvostů, jako je např. Giottovými freskami vyzdobená kaple Scrovegni  v Padově. Profesorka Vančátová pak svým jemným hlasem a neopakovatelným způsobem obrací mysli i srdce studentů od všedního života ke kráse, od vědy k umění, od povrchnosti digitální současnosti k hlubinám tvůrčích odkazů minulosti. Má to, pravda, trošku snadnější pod nádhernou chrámovou klenbou Sv. Apolináře v Ravenně či pod křídly lvů na Náměstí sv. Marka v Benátkách než  před tabulí se špatně smazanými zbytky chemických vzorců. K vlastní tvorbě pak není třeba žádného ze studentů nutit. Každý v sobě rázem nachází svobodu projevu i téma, které touží vyjádřit. Ale jak? Kresbou, malbou - dejme tomu; každý z nás kdysi ořezával pastelky, polil při výtvarné výchově lavici vodovkami a umazal si temperami sešity i oblečení, ale co s tou hlínou?? Pedagogické zkušenosti Zuzky Zápalové však nenechají nikoho na rozpacích a ničí práce nezůstane bez výsledku; tato nenápadná, stále klidná dáma je se svou láskou k oboru schopna naučit vytvořit autoportrét patrně i krabici od bot, prostě pod jejím vedením se vám nemůže dílo nepodařit: jste sice od hlíny zapatlaní až po lokty i na obličeji, myjete se pak půl hodiny a přesto máte dojem, že z vás pořád teče špína, nicméně se pyšníte výrobkem, nad kterým pochvalně přikyvují všichni kolem, vy sami se divíte, co jste v sobě objevili a když konečně jakž takž čistí odložíte misku či bustu k uschnutí na schody k učitelskému pokoji, dostanete další nápad, vrátíte se mezi ostatní, ukrojíte si strunou kus jinak barevné hlíny a začne to nanovo.

Ubytování pár desítek metrů od mořské pláže skýtá ale i jiné možnosti pro tvorbu, a tak si návštěvníci čtvrteční vernisáže, 15. 10. na dobříšském gymnáziu, budou moci kromě obrazů a keramiky prohlédnout alespoň na fotografiích překrásné mozaiky poskládané v rozpáleném mořském písku ze stovek mušliček. A právě tyhle kouzelné obrázky pak utekly po mořských vlnách, tak jako naše italské prázdniny. Co víc napsat - o návštěvě úchvatné Florencie, kde by jen v galerii Uffizi člověk potřeboval strávit ne půldne, ale týden a ještě by to bylo málo na vstřebání té nádhery? Nebo středověké San Gimignano, to je jako byste si zajeli na výlet do pohádky… Kdo tam byl, jistě nezapomene. A o tom to je.

Dáša Sklenářová