V pátek 29.června dopoledne se celá expedice do tajů rumunské přírody sešla na autobusovém nádraží v Praze-Florenc. V tu dobu jsme na sebe koukali a odhadovali osobnosti ostatních, i když nám bylo jasné, že ty skutečné poznáme až během následujících sedmnácti dnů. Stáli jsme tedy tam, ve skupinkách, které se vzájemně neznaly, a čekali, až dorazí autobus směr Brno. V půl desáté jsme již měli zavazadla hozena v útrobách autobusu a vyráželi na Moravu. Cesta se sluchátky v uších a při sledování filmu utekla rychle. Ani jsme se nenadáli a žlutý autobus nás vyložil na hlavním nádraží v neznámém městě, my se přemístili šalinou na místo o něco vzdálenější a razili na nákup posledních potravin doma. Potom už nezbývalo nic jiného než výběr moskytiéry, pláštěnky a repelentu, který působí, a mohli jsme pomalu nasedat do autobusu, který nás měl doprovázet na cestě do divočiny...

Celý první den jsme strávili na cestě přes Slovensko a Maďarsko, až večer se před námi objevili Rumunské kopce a okolní krajina. Sice to nikdo nečekal, ale cesta uběhla rychle a lidé se začali pomalu seznamovat. Odpoledne jsme se utábořili na našem prvním stanovišti-u řeky Jalomity. Všude kolem nám byla vyprahlá louka, na níž se pásl dobytek. Nálada byla výborná, až do té doby, než se zjistilo, že se při cestě ztratila tři zavazadla. Ale i to se brzy přešlo, a ti tři nešťastníci se zapojili do poslouchání a vyprávění veselých příhod z minulých cest. Většina z nás si prohlédla vesničku a večer pohodlně usnula, ať už ve stanu, nebo pod širákem s celtou po ruce. Třetí den na společné cestě začal nepřeslechnutelným bučením krav za hlavami. Vydali jsme se na dlouho poslední den, kdy nás někdo vezl a my přitom nemuseli dělat nic. Cestou dál se zastavilo u jezera s husicí rezavou i dalšími ptáky, které jsme mohli obdivovat. V našich krajích jsou málokdy vidět. Pak jsme pokračovali do Tulcei. Tam se poprvé otevřeli naše peněženky, abychom mohli koupit zásoby vody na pár dní a podívali se do místního muzea. Poté jsme nafoukli pálavy a podrobili se první zkoušce na Dunaji. K večeru už byli rozvinuty stany na břehu řeky, proběhlo koupání i vaření. Pomalu jsme vyráželi do divoké přírody bez lidí.

Hned po probuzení na nás čekalo překvapení v podobě divokých prasat, které prozkoumávali okolí tábora. I s těmi jsme se ovšem vypořádali a jeli dál. Po cestě jsme zakousli ovoce ze stromů kolem vody a nachytali několik raků. Někteří jedinci se nemohli dočkat až je večer zkonzumují :oP Na přiražení lodí tentokrát bylo vyhrazeno úzké místo, ale i tak si nikdo nemohl stěžovat. Všichni si všímali velkého množsví žab, když jsme projížděli úzkými kanály a tak nebylo divu, když k večeru mnozí z nás ochutnali upečená žabí stehýnka, stejně tak jako nachytané ryby a raky. Po dnu, kdy jsme spatřili jezero Laca Fortuna, si všichni budou pamatovat kde se tuto noc spalo-maličký prostor, kam se jen tak tak vešli všechny přístřešky, ale co jiného s dalo dělat? Šestý den se na obzoru ukázala Mila 23. Tam jsme odpoledne udělali opětovný nákup vody a potravin, které chyběli a jelo se dál, to ještě nikdo netušil, že následující kus cesty nebude krátký. Jeli jsme dál a dál, až zašlo být šero a my viděli západ slunce z prostředka Dunaje, rozděleni na dvě velké skupiny. Ty od sebe měli asi dvacetiminutový odstup. Když první, utahaná část dorazila na místo okolo půl deváté, čekalo se na lidi ze skupiny druhé. Zanedlouho i ty dorazili a všichni byli rádi, že se konečně můžou prospat(až na Fidela, protože se mu zablokovaly záda a nevíme co bychom dělali bez Jindřišky:-) ), protože z důvodu pozdního příjezdu se ranní odjezd posunul na poledne.

Hnedka ráno nás ovšem ze stanů stejně vytáhly ranní paprsky slunce a čtyři kňučející štěňata. Takže jsme měli dost času na to, abychom vlezli do vody, opláchli se a pohráli si s těmi čtyřmi zlobidly. Ani jsme se nenadáli a poledne bylo tu. Nasedlo se do lodí a jeli jsme na protější břeh do Crişanu. Opět jsme museli nakoupit vodu na tři dny, byla do předposlední vesnice po cestě na Dunaji. Přenesli jsme lodě přes břeh, prohlídli si vesnici a měli před sebou těžký úkol-projet uzounkým kanálem, který byl celý zarostlý. I to jsme ovšem zvládli a dostali se na širší část řeky, kde nám pomáhal vítr v zádech. Byl to jediný den, kdy bylo trochu zataženo a možná spadla jedna dešťová kapka. Dvě následující noci jsme spali u Laca Iacob. Byl totiž volný den, který každý využil podle svého. Chytali se ryby, šlo se zpátky do Crişanu, jeli jsme se kouknout na protější břeh nebo se prostě váleli :-) Devátý den se před námi objevili rozestavěné, nebo spíše rozbourané město s továrnou - Caraorman. Některým se zde podařilo zapadnout do ne zcela vyschlé části Dunaje, jiní se vyfotili s volně pobíhajícími osly. Prohlédli jsme si město a koupili vodu. Přespávali jsme kousek za městem. Příští den nás čekala cesta mezi dvě jezera.

Ráno se vyplulo. Hned na začátku nám ignorující řidiči motorových člunů nalily do lodí pár centimetrů vody, takže první půl hodinu na cestě jsme strávili vylíváním vody z pálavy. Za chvíli už se nám ale nabízel pohled na velké jezero, bez vln a v bezvětří. Užili jsme si koupání v jezeru Laca Puiu a směřovali do úzkého kanálu. Po pár stovkách metů jsme dorazili na místo, určené k přespání na další dvě noci. Ještě ten den se oslavili Fidelovy osmnáctiny. Volný den jsme opět každý prožil jinak. Někdo odjel na lodi na výlet, jiní se koupali ve vodě, někdo se přesunul na druhý břeh k vyhlídkové věži a byl celý den tam. Konečně tu byl i ten den, kdy se ráno naposled dofoukly lodě a my naposledy vyjeli na neklidný Dunaj. Přes protáhlé jezero s protivítrem a uzounký kanál, jenž byl obklopen takovým menším pralesem, jsme dojeli na hlavní Dunajský kanál. Všichni jeli opatrně po kraji, a čekali kdy přijde ten slibovaný proud co nás doveze až k moři. Ten ale nepřišel, a my několik hodin pádlovali tak, jak jsme mohli, proti velkým vlnám a větru. Konečně byly vidět zrezavělé traverzy a s nimi naše cílová stanice-Sf.Gheorghe, kde se Dunaj vlévá do Černého moře. Nezbývalo nic jiného než alespoň trochu očistit lodě, pokud jsme to nechtěli nechat na další volný den, a jít se podívat do vesničky.

Všichni už byli natěšeni na moře. K tomu jsme se ovšem dostali až příští den. Nejprve odešla skupina lidí, kteří absolvovali ornotologickou prohlídku po okolí, přičemž po cestě narazili na mrtvého delfína. Mezitím se ostatní pomalu balili k moři a v táboře nechali pouze hlídku. Večer se šlo na večeři k místní paní a potom hurá do stanů, v pět hodin ráno jsme totiž museli být zbaleni abychom mohli vyrazit do přístavu na trajekt do Mahmudie. Tam jsme opět spatřili ten náš milovaný žlutomodrý autobus, který nás odvezl do Tulcei. Potřebovali jsme ještě něco nakoupit a vyjeli do nedaleké Enisaly. Zřícenina hradu se tyčila na vysokém kopci, kam se chtěl každý podívat. Vylezli jsme tam, rozhlédli se do okolí a koukali do dáli na překrásná jezera. Přímo pod zříceninou jsme už natrénovaně během chvilky postavili stany. Čekala nás předposlední noc v Rumunsku. Ráno jsme vyjeli časně, jelo se zpátky k Jalomitě, na místo posledního noclehu. Jelikož všichni byli utahaní, nedělo se nic akčního. My jsme se šli projít do okolí a hledali poštovní schránku(nakonec jsme ji našli). Poslední ráno v této zemi nebylo nějak veselé, vypadalo to, že se nikomu nechtělo pryč. Ale nedalo se nic dělat. Jelo se zpátky domů, zpátky do Čech.

Na závěr tohoto bychom chtěly poděkovat za úžasné naplánování expedice, za každý skvělý večer strávený nejčastěji u táboráku s kytarou vždy po ruce a s historkami různého rázu uchovanými v mysli, ale hlavně za tenhle nezapomenutelný zážitek. Vždyť kolikrát v životě máte šanci podívat se do divoké přírody, kde mnohdy nezasáhla žádná lidská ruka? Sice letos nebylo vše podle očekávání-komáři nakonec vůbec nepřilítli, proudy nešly tak jak by se nám zrovna líbilo, ale na druhou stranu nám nikdy nezapršelo a my všichni se vrátili domů krásně opálení do hněda a s ještě krásnějšími vzpomínkami na Deltu Dunaje.

Lucie Vostřezová, kvinta

Život v Deltě - seznam 300 živočišných druhů z Delty Dunaje